13. 1. 2012
Jak jsem prvně stanul na lyžích
Po loňském nečekaném zjištění, že túra se sněžnicemi je při delší vzdálenosti neskutečný opruz, se rozhodlo, že příště v zimě vyrazíme jedině na běžky. Bohužel, co mají dělat opoždění chudáci jako já, kteří na lyžích v životě nestáli? Navíc o sobě moc dobře vím, že zrovna na nějaké klouzání mě stvořitel určitě nevymyslel, protože jinak bych neměl své těžiště umístěné kdesi mimo tělo, nejspíš někde nad hlavou. Nedovedu si představit jiný důvod, proč bych se měl jinak při každém podklouznutí válet furt po zemi. Každopádně to prostě je jak to je, a proto se radši každému rizikovému prostředí vyhýbám. Představa zimní túry s kamarády ale pro mě byla natolik lákavá, že jsem se rozhodl projednou udělat výjimku a zkusit to. V půjčovně jsem si vybral vše potřebné a mohlo se vyrazit na třídenní šumavský přechod.
Že jsem udělal chybu bylo jasné hned, jak jsem si lyže připnul na nohy. Kurva, vždyť to klouže jako svině i na rovině! Dostal jsem krátkou instruktáž a vyšel jsem vstříc první dnešní zkoušce – vleku na kopec. Nechápal jsem, proč mi všichni říkají, že jsou na mě zvědaví. Vždyť si jen sednu a ono mě to vyveze nahoru, ne? Že to nebude tak snadné jsem zjistil ve chvíli, kdy jsem se dopotácel k vleku a hodlal si dřepnout na projíždějící klacek. „Nesedat!“ zařval vlekař. Pozdě. Už jsem seděl – tedy ležel.
Při druhém pokusu jsem se už poučen nechal jen nabrat a tlačit. I když ne moc daleko. Asi tak deset metrů. Jakmile jsem s roztřesenými koleny dojel k prvnímu kopečku, tak vlek příjemně zpomalil, ale bohužel jen na chvíli. Pak to o to víc odpálil a vystřelil mě na Mars.
Cestou mě ještě zkusil přibrat kamarád, ale opět se nepovedlo. Aspoň že jsem neshodil i jeho. Po chvíli váhání jsem se rozhodl pro poslední pokus. Sundal jsem lyže a sešel ten kousek dolů radši pěšky. Tentokrát jsem dojel skoro až do čtvrtiny kopce. Úspěšně jsem ustál dva hrboly, ale na třetím mě to zas vystřelilo a zapadl jsem lyží do nějaké vykopané mamutí pasti. Divoce jsem zašněroval, a pak už bylo třeba se jen zas rychle odvalit, abych tolik nepřekážel. Jedna lyže se mi sundala sama, takže už jsem odcvakl jen druhou a vyrazil nahoru po svých. Byla to taková ulička hanby. Projíždějící na mě udiveně koukali a musel jsem i vyslechnout, jak nějaká maminka vysvětluje svému děcku, proč jde ten pán nahoru pěšky.
Na konci vleku jsem byl kamarády donucen opět nasadit lyže a dřít se dál do kopce s nimi. Zjistil jsem, že už není třeba se bát jen ježdění z kopce, ale že to bude peklo i nahoru. Neustále mi to podjíždělo a při chození do stromečku jsem se potácel jak znásilněnej fotbalista. Nakonec mi kluci lyže navoskovali, protože usoudili, že bude lepší risknout, že se mi to bude lepit, než abych takhle zdržoval.
Napadlo zrovna dost čerstvého sněhu, takže jsme si stopy museli prošlapávat sami. Vzhledem k tomu, že jsem byl furt poslední, jsem se na skupinové práci moc nepodílel. Ale měl jsem dost i bez toho.
V místech, kde se nechalo aspoň trochu jet, jsem zkoušel pochytit správný styl běžkařského pohybu. To ještě jakž takž šlo, i když jsem se stejně dost často kymácel a celkové vyvažování mě neustále vyčerpávalo. Nejhorší bylo, když jsme občas potkali jiné běžkaře. Snažil jsem se působit zkušeným dojmem a o to víc jsem je pak vylekal, když jsem někde u nich samým snažením škobrtl a začal jim mávat hůlkami před ksichtem.
Naštěstí zatím nebyly žádné prudké sjezdy, jen mírné kopečky. I tak jsem se furt válel. Vyhrabat se z hlubokého sněhu s velkým batohem a lyžemi spletenými do vánočky mě vždy totálně vysílilo, protože při každé snaze nějak se zapřít, se mi ruka probořila po rameno do sněhu. Už jsem se těšil na slibovanou strojově projetou stopu, na kterou jsme měli za chvíli dorazit.
A opravdu. Byla tam. Hned mi to v ní šlo podstatně lépe. Koleje držely dobře směr a já si to pustil z kopečka jak vláček bez strojvedoucího. Bohužel stopa byla v jednom úseku přerušená. Ve snaze nepadnout na držku jsem se instinktivně zapřel hůlkou. Ta se ohla do pravého úhlu a při narovnání jsem z ní vyrobil dvě. Kamarád mi tedy půjčil svojí a sám pokračoval s provizorním klackem. Naštěstí už to nebylo tak daleko na chatu, kde jsme měli ten den končit.
Čekalo nás ale víc prudších sjezdů. Já je radši sešel bez lyží. Na chatu už to byl jen kousek, a tak kluci vyrazili napřed. Přecejen je lepší čekat u piva ve vyhřáté hospodě. Začínalo se pomalu šeřit a kopec ne a ne skončit. Nikdo už nejezdil, a tak jsem zas připl lyže a rozhodl se zbytek nějak zbobovat. Snad mě nikdo neuvidí. Svištěl jsem přidřeplej, vyvažoval rukama, a když už to bylo moc rychle, tak jsem zabrzdil prdelí. Krásná vzpomínka na dětství.
Na chatě jsem vyfasoval novou hůlku z nějakých ztrát a nálezů. Sice byla asi o třicet čísel kratší, ale lepší než nic. Dnešních patnáct kilometrů mi bohatě stačilo a zítra bylo v plánu dokonce třicet, to bych bez ní ani náhodou nedal.
Druhý den se sníh pěkně lepil, takže to bylo jak z filmu Karate Kid – dát vosk, vosk pryč. Aspoň to ale do kopce tolik nepodkluzovalo. Byla to stejně zase dřina jako prase. Kluci na mě museli pořád čekat, ale k večeru jsem už začínal mít pocit, že na rovině a z mírného kopečka to celkem jde. (Samozřejmě bez zatáčení, to kamikaze ještě neumí.)
Další den ráno jsem se cítil jako by mě celou noc mlátili cikáni železnou tyčí. Sníh už tolik nelepil, ale voskovat se mi nechtělo, protože v půjčovně to chtěli vrátit očištěné a já byl líný. Říkal jsem si, že těch dnešních patnáct kilometrů už nějak doklepu. V kopcích jsem si to zas vyžral. Ostatní si ťapkali a já funěl daleko za nimi jak nadrženej medvěd. Absolvoval jsem i pěkný sjezd lesem. Bylo tam sice dost hlubokého sněhu, který příjemně brzdil, ale pořád na můj vkus i moc zatáček. Pokaždé, když mi lyže vyjela ze stopy, jsem se zapíchl a vletěl hlavou do závěje. Mnohokrát jsem si vzpomněl na svou nejslavnější divadelní roli pštrosa. Asi je mi fakt souzena. Tam sice nic podobného nepředvádím, ale talent se nezapře.
Když jsme ten den konečně završili naši třídenní pouť, zapřísahal jsem se jako poslední žijící sněhulák, že na běžky už v životě nevlezu, ale jak tak o tom píšu, tak mě napadá, že to vlastně nebylo až tak špatné…
13. 11. 2011
Jak jsem poslouchal cizí rozhovory
Díky změně pracovní doby teď jezdím ráno „školním“ vlakem. Kromě toho, že je pěkně nacpaný, to má i další nevýhodu. Není tam takový klid, jako když jedete jen s ostatními vyčerpanými pracujícími. Často se pak nedokážu soustředit na čtení a nedobrovolně dělám sondu do života dnešní mládeže. Většinou si člověk jen tak zavzpomíná, jaké to bylo v jejich věku u něj. Podobné. (Až na to, že jsem nebyl skejťák ani hiphoper a neměl jsem ajfouna.) Problémy spojené se školou, holkama, víc chuti změnit svět… Prostě nic nového.
Občas ale člověk narazí na parádní exempláře, které zaběhlou šablonu osvěží špetkou poctivé blbosti. Tentokrát to ale nebyla jen špetka, byla to přímo hrst. Možná i lopata.
Sedl jsem si ke dvěma asi sedmnáctiletým chlapcům a jedné čtoucí starší paní. Vyndal jsem si knížku, ale diskuze spolusedících mi neumožnila přečíst ani jednu stránku. Nebavili se zrovna potichu. Už z hlasu jsem zachytil alarmující dávku blbosti. Zvedl jsem oči, abych mladíky podrobil podrobnějšímu zkoumání. Vzhledově nijak nevybočovali z řady. Oháklí byli klasicky – skejťácky. Chvíli jsem zapřemýšlel, jestli je nepřebiji sluchátky s muzikou, ale pak jsem si všiml, jaký má ten naproti parádně tupý výraz. To rozhodlo. Z toho by mohlo kápnout něco zajímavého. Sluchátka jsem tedy zavrhl a začal předstírat čtení.
Rozjeli to vcelku neškodně. Jak je jejich učňák na píču, jak tam vůbec nechodí a když, tak zhulený... Blboun naproti k tomu zatrumfoval historkou, jak si zapálil jointa při hodině. Bylo vidět, že mu role machra sedí. Kolega ho evidentně žral.
Když jsme projížděli Chuchlí, vypadlo z něj: „Ty vole, představ si, že by na jiný planetě koně jezdili na lidech. To by byla prdel, co?“ Mladík vedle se rozesmál a obdivně škytl:„Ty jsi čurák, vole!“
Chvíli tuto „myšlenku“ ještě rozvíjeli (tu s těmi koňmi – ne, že její autor je čurák – i když ta byla reálnější), a pak se propracovali k vyprávění, kdo se kde víc ožral, zhulil, poblil a koho kde, kdy a jak ojel. (Nejlépe všechno zároveň.) „Ty vole, by roztáhla nohy, bych ho vyndal, vole…“ komentoval jakousi společnou známou blbeček naproti a zároveň honil svůj imaginární (minimálně) sloní pyj. V tu chvíli už byla na pozorování zajímavá i čtoucí stará paní. (Podle mě si četla asi stejně jako já, jen si neuměla v tom vyrušení najít aspoň nějaká pozitiva.) Výraz její tváře mluvil za vše. Chlapci však neměli žádné zábrany ani slitování.
Když došly historky, dostalo se i na vážnější téma. „Máš teď někoho?“ zeptal se blboun kluka vedle mě. Ten se trochu ošil. Bylo vidět, že se nechce před kámošem shodit. „Teď zrovna ne, jsme to skončili, znáš to…“ „Tak přijď někdy na chlastačku a já ti nějakou dohodim,“ nabízel velkoryse majitel harému. „A chceš nějakou rychlovku, nebo nastálo?“ rozšířil nabídku ještě o možnost volby. „No, možná teď někoho nastálo…“ rozhodl se nakonec kamarád nesměle pro odvážnější variantu. Jsou přece už velký kluci a nemusí si furt hrát na machry. Naopak, takováhle volba je známkou rozumové vyzrálosti. „Jasně, vole, tak jo. Nějakou ti seženu,“ ubezpečil ho dohazovač.
Pak už jsme bohužel dojeli na Smíchov a chlapci vyrazili do školy učit se hulit jointy. Škoda. Byl jsem zvědavý, jestli dohazovač nenabídne na výběr ještě barvu očí, vlasů, postavu, věk a tak.
Chvíli jsem pak přemýšlel, jestli na tom nemůže být aspoň troška pravdy a ten blbeček není doopravdy takovým dívčím idolem a nevlastní fakt onen zmiňovaný harém. Brzy jsem ale došel k názoru, že existence planety, kde jezdí koně na lidech, je mnohem reálnější a trochu se mi ulevilo.
11. 7. 2011
Jak jsem potkal neznámého známého
Jedu si to ráno tramvají do práce, když tu na jejím konci zahlédnu jednoho známého. Vyrazím se s ním tedy svižným krokem pozdravit, protože příští zastávku vystupuji. On už se také střetl s mým pohledem a nadšeně mě zdraví: „Čau, co ty tady děláš?“ „Čau, no, jedu do práce, poslední den před dovolenou…,“ odpovídám mu. Už když si podáváme ruce zjišťuji, že to je někdo úplně cizí. Jen ta podobnost je hodně velká.
„A co děláš?“ ptá se. „No, pořád grafika.“ Už se při tom nedokážu nesmát. Myslím, že jsem potichu mezi smíchem pronesl něco jako „se asi neznáme, co?“, ale nejspíš to zaniklo v hluku tramvaje. Můj nový známý si zatím protírá oči. „Já jsem dneska úplně hotovej...,“ povídá unaveně.
„Hele, tak já už tady vystupuju, tak se měj,“ loučím se. „Jo, ty taky, čau, já jedu ještě dvě zastávky.“ Mávnem si a naše nenadálé setkání je naštěstí u konce.
Ještě venku se pár minut usmívám. Takhle kdybych to dřív uměl s holkama. Žádný „slečno, neznáme se odněkud?“. (I když to jsem taky nikdy nezkusil.) Rovnou natvrdo. „No nazdááár, jak se máš? Jdeme někam sednout, ne?“
30. 6. 2011
Jak se správně prodat
Nedávno jsem si vzpomněl na veselou pohlednici, co jsme měli vystavenou v bývalé práci. Byla na ní starodávná portrétní fotografie jakéhosi vážně se tvářícího mladíka s knírem a nad ní napsáno „Mladý, dynamický, neúspěšný“. Ano, neúspěšný, protože mladý a dynamický je dnes každý, i když je třeba jednou nohou v hrobě a má problém dát si k snídani místo jabka hrušku. Navíc jsou teď všichni ještě flexibilní, komunikativní a ideální týmoví hráči. A to stále v dnešní době nestačí. Pokud se chcete umět správně prodat, musíte nabídnout mnohem víc.
Prohlížel jsem si profil kolegy fotografa z našeho vydavatelství a tiše žasnul. Takhle se to dělá. Celou biografii odpálil skvělým úvodem: „Mladý, nezávislý a stále úspěšnější fotograf, který svou prací doslova žije. Již v útlém věku věděl, kam by měly směřovat jeho profesní kroky.“
Jak bych to asi napsal u sebe? Ne každý už od plenek ví, kam se přesně ubírat. „Fomas – už ne úplně mladý, závislý na spoustě věcí včetně alkoholu, přesto ale ještě žije. Již v útlém věku věděl, že chce být popelářem, kosmonautem, nebo prezidentem, ale nakonec se stal stejně grafikem. Už během studií střední průmyslové školy tušil, že je úplně jinde, než chtěl být, ale přesto po jejím dokončení nastoupil ještě na Vyšší odbornou školu ve stejném oboru, aby se mohl dál trápit špatnou volbou.“ To nezní úplně dobře.
Špičkovou znalost jazyků jako jsou angličina nebo němčina dnes uvádí taky každý tatar. Co si takhle dát nějakou exotiku, abych zaujal? Nikdo nemusí vědět, že je doopravdy neovládám, pokud je po mně nebude pak chtít v praxi používat. „Plynně hovoří třemi zvířecími jazky: liščinou, komársky a dokonce i netradiční jezevštinou.“ Kvůli uvěřitelnosti bych mohl do životopisu přidat i kolonku „Oblíbené jídlo“. Zde bych uvedl kouzelného hada a asi bych taky nic nezkazil Šalamounovým hovnem.
Tímto bych špatný začátek už trochu vylepšil. Co dál? Asi tedy výčet aktuálních dovedností a dalších superlativů o své osobě. „Tato vskutku renesanční osobnost, buran intelektuál, grafik, výtvarník, vynikající fejetonista a ještě lepší básník, dosahuje obrovských úspěchů na divadelní půdě a dokonce virtuózně zvládá i hru na piáno.“ To nezní špatně. Teď ještě pár společenských vlastností. „V hospodě flexibilní, pokud je třeba, je tento týmový hráč ochoten pít přesčas až do ranních hodin. V kolektivu je také velmi oblíbený, pokud platí útratu...“
Jo, už jsem na úrovni. Teď to chce ještě dosprintovat cílovou rovinku. Opět si vezmu inspiraci od kolegy: „Díky schopnosti komunikovat s lidmi, je vzájemná spolupráce potěšením na obou stranách a zaručený výsledek kvalitně odvedené práce. Během několikaleté praxe, kdy nasbíral četné zkušenosti v mnoha oblastech fotografie, se v přesyceném trhu dostává do fotografické špičky a díky svému společenskému a příjemnému vystupování se stává mezi klienty stále oblíbenějším a vyhledávanějším. Se svou pílí, oddaností a pokorou k práci však jeho hvězda míří mnohem výš.“
Té hvězdy bych se asi bál, aby mě někdo neměl za komunistu, ale jinak ta píle, oddanost a pokora nezní špatně. Možná ale ta falešná skromnost působí zbytečně málo seběvědomě. Co to uzavřít takhle? „Začíná bejt kurva dobrej a jednou si z něho všichni sednete na prdel!“
No, možná to taky není úplně nejlepší, ale co si má člověk v dnešní nejisté době pořád vymýšlet, když jediné, co od útlého mládí ví jistě, je to, že bude jen starší a starší a jednoho dne umře?
16. 3. 2011
Jak jsem byl ve Vietnamu
Dostal jsem v divadle zajímavý úkol. Pořídit čtyři černé mikiny bez nápisů, nejlépe nějaké silnější fleecovky. No a samozřejmě co nejlevnější. Trochu jsem se tohoto úkolu zalekl, protože nejlevnější, co jsem kdy pro sebe pořídil, byla za 600 a to byla ještě výjimečně slevněná na polovic. Zkušení nemajetní kolegové mi ale poradili, že to určitě seženu i u čongů v tržnici. Prý mají všechno, co se dělá z PET lahví.
Vyrazil jsem tedy rovnou do Holešovické tržnice, což je takový malý Vietnam. Trochu mi dělalo starosti, že se tam dostanu až po práci, kdy se už pomalu smráká a čongové to asi začnou balit. Sice je to pracovitý národ, který dělá i když spí, ale co kdyby…
Má předtucha se vyplnila. Nějak zlemplovatěli. Většina to už pakovala, nebo hrála venku skořápky. Procházel jsem zbylých pár stánků a nikde nic. U každého mě jen zdrželi, protože mnou požadované zboží neměli, ale okamžitě mi začali nabízet něco jiného. Odmítání byla dlouhá fuška. „Ne, opravdu nechci tuhle bundu s nápisem Iron Maiden.“ (Nakonec jsem byl rád, že už jich tam nebylo tolik, protože bych tímhle tempem nikam nedošel.)
Kauf se povedl asi až v desátém stánku, kde byl klučina tak akční, že by člověku dokázal prodat s pantoflema i svojí pět let mrtvou babičku. Ukázkově šišlal, komolil slova a říkal mi šéfe. (Skoro jsem se lekl, že zná tuhle mou starou skautskou přezdívku.) Prostě choval se přesně tak, jak se od vietnamského obchodníka očekává. Co bylo hlavní, jednu vhodnou mikinu našel. S dalšími třemi začal mít problém. Zkoušel mi nacpat všechny možné jiné a když mě nepřesvědčil, tak začal s kouzlením. Ze všech možných i nemožných míst tahal obrovské tašky plné hadrů. Bleskurychle jimi proplouval, ale žádnou stejnou mikinu už nenašel. Zklamaně mu klesla hlava a myslel jsem, že se rozbrečí. Poděkoval jsem mu a rozloučil se. Okamžitě na mě zavolal: „Šéfe, poškej! Sešenu. Šernou? Ne kapuse? Ši?“ Přisvědčil jsem a ještě jednou zdůraznil, že potřebuju dvě velké a dvě malé. Měli jsme trochu problémy se dorozumět, ale asi chápal. Na slovo „malý“ ukázal na sebe. To odpovídalo. Nebyl mi skoro ani po prsa.
Vystartoval obíhat kámoše, jestli náhodou nesežene u nich. Vrátil se bez úspěchu, ale ne bez naděje. Opět hodil šipku do svých tašek a začal vytahovat bundy. Uznale jsem pokýval hlavou nad značkou North Face. (O pravosti jsem rozhodně nepochyboval. Žádný Vietnamec se přece nikdy nesnížil, aby prodával padělané zboží.) Začal z nich vyndavat vnitřní odepínací mikiny. Přesně ty, co potřebuji. Úplně zářil štěstím. Prý mi dá slevu. Jedna mikina je za 500 a on mi dá „ši za 1500“. Nechápal jsem, jestli si myslí, že neumím počítat, nebo jestli si plete ši a štiži. Každopádně jsem mu řekl, že můžu dát maximálně 300 za jednu. Moc mi nerozuměl, tak mi podal svoji kalkulačku, kde jsem mu naťukal 1200. Nadšeně souhlasil. Za chvíli to sice ještě zkusil, že to je „dahá bunda“ a jestli by nešlo přihodit „etě sovku“. Sovka nešla, tak „etě adesát“. Řekl jsem mu, že mám prostě jen 1200 a víc mu nedám. A bylo hotovo.
Dal mi to do tašek a přišel čas na další bojový úkol. Potřeboval jsem paragon. To celkem pochopil, ale samozřejmě neměl. Prý „neny moje“. Jen stál a smutně koukal. Rozpačitě jsem poděkoval za snahu a opět se rozloučil. Už nevypadal ani smutně, spíš nasraně. Se zarytým výrazem začal cpát bundy zpět a ani mi neodpověděl.
Pomalu odcházím, když tu opět uslyším. „Poškej, šéfe!“ Očička mu už zase září. Rozběhl se znovu za kamarády a za chvilku už rozesmátý pelášil zpět a mával paragonem nad hlavou.
Úplně to vidím jako scénu z filmu. Malý synek běží radostně vstříc svému otci, který se před šesti lety ztratil při bojovém úkolu v džungli, byl oficiálně prohlášen za mrtvého, a najednou se objeví doma živ a zdráv. („Zachránil“ ho kmen kanibalů, na poslední chvíli v kotli je však naučil jíst pomeranče, pak se stal jejich náčelníkem, zbudoval univerzitu, poté je s díky opustil a na nafouklé igelitce z Tesca přeplaval přes moře zpět domů.)
Jenže tady nešlo o city, ale jen o prachy. Oproti filmu se to zdá nereálné, bohužel je to tak. Když jsem viděl, kolik úsilí se mu vyplatilo věnovat tomuto obchodu, tak mě zamrzelo, že jsem u synka neusmlouval ještě nižší cenu, protože i takhle to určitě bylo ještě pořádně natažené.
15. 12. 2010
Jak to udělat, když vám smrdí práce
Poněvadž se blíží Vánoce a já jsem vás už dlouho neobšťastnil žádným zápisem, rozhodl jsem se nekupovat letos nikomu dárky a ušetřený čas věnovat psaní. A o čem jiném bych v tuto sváteční dobu měl psát než o smradu v práci.
Letos na jaře jsme v bývalé firmě museli řešit zvláštní stížnost. Kolegyně z produkce nám vytýkaly, že to u nás v kanclu moc nevoní. Nebo tedy konkrétně, že jeden člověk moc nevoní. Ještě konkrétněji, že smrdí jak Krakonošovy trenýrky. (Ne, nebyl jsem to já.) Pojali jsme to na poradě raději anonymně. „Dostali jsme stížnost, že to u nás smrdí. Mohli byste o tom tedy popřemýšlet, občas se vykoupat, vzít si čistý hadry a tak...?“
Já sám se snažil jít příkladem. Dokonce jsem upustil od horského režimu (mytí jen ve smrtelně nutných případech, čisté ponožky jednou za tři dny, trenýrky jednou za čtyři, triko jednou za týden...). Manželka byla pověřena kontrolou kvality a vzorně dohlížela, jestli odcházím z domova způsobilý k pobytu ve společnosti. Bohužel to nebylo nic platné. Kolega smrděl dál. (Někdy jsem měl podezření, že se místo tuhým deodorantem maže v podpaží romadúrem.)
Šéf se tedy rozhodl pro jediné možné řešení. Koupil voňavku do zásuvky a píchnul jí hned vedle vstupních dveří, takže člověk dostal hned po prvním kroku pěkně intenzivní facku. Na Nevadské poušti jsem teda nikdy nebyl, ale pokud to je tam cítit takhle, tak tam radši ani nechci. Po hodině strávené v kanclu jsem byl úplně v rauši, motala se mi hlava a kolem monitoru mi lítali růžoví hroši.
Šéf si liboval, jak to tam teď krásně voní. Bylo mi jasný, že jemu to vadit nebude, protože si ještě živě pamatuji, jak před pár lety s oblibou pálil „vonné“ olejíčky. (Tenkrát mi to taky vadilo a často jsem na to upozorňoval. Jeden kolega šprýmař mi pak chtěl pár kapek cvrnknout na kabát, vypadl mu špunt a vylil mi na něj celou lahvičku. Ani dvojí čistírna a stovky nejzakouřenějších putyk tu „vůni“ dodnes úplně nepřebily.)
Kromě šéfa ale vůně vyhovovala i většině dámských návštěv. (Předpokládám, že ženy asi nikdy neměly tak vyvinutý čich jako muži, protože nechodily na lov a nemusely stopovat zvěř.) Důkazem toho je i jejich obliba ultrasilných parfémů. Třeba konkrétně některé obchoďačky smrdí jak staré kurvy. (A přitom to jsou často ještě mladé kurvy - nic proti obchoďačkám.) Kolegova Eau de Toillete [O dér z toalet] (česky vůně z hajzlu) je proti jejich syntetickému pižmu ještě zlatá.
To bylo na jaře. Od té doby proběhlo mnoho změn. V září jsem nastoupil do nové firmy. Hned po pár dnech se v kanclu opět objevil zázračný voňavý strojek. Tentokrát typ, který vypouští sarin v pravidelných intervalech. (Ten samý parchant mi stěžuje život i na místních záchodech. Říká si Freddy Fresh.) Mám pocit, že je vůči mně zaujatý, protože pokaždé když vejdu, tak mi to pošle rovnou do ksichtu. Nezbylo nic jiného, než to začít znovu sabotovat. Na Freddym je dobré, že má vypínač skrytý a není na něm na první pohled vidět, že je mrtvý, takže než si někdo všimne, že je v místnosti příjemný smrad, a opět ho oživí, uplyne dlouhá doba. To vypojení Nevady ze zásuvky bylo vždy vidět hned a moc nadlouho jsem si záškodničením nikdy nepomohl.
Tato zoufalá situace mě dohnala až k existenciálním pochybám o sobě samém. Jak to, že mě ta vůně všude pronásleduje? Co když je to opravdu kvůli mně? Jsem živá mrtvola, je mi 31, páchnu stářím...
Nakonec jsem na to ale přece jen přišel. Je to úplně jednoduché. Firmy používají vůně na zvýšení produktivity. Nevoní ti práce? Žádný problém. Freddy Fresh ti pomůže.
10. 6. 2010
Jak jsme si zalezli
Poněvadž jsem zjistil, že po třicítce jde zdravotní stav rychle do prdele, rozhodl jsem se, že nesmím meškat a než se mé tělo úplně rozsype, musím toho ještě hodně stihnout. (Třeba umřít na skále.) Kamarádi jsou naštěstí stejného názoru, a tak po chodičkách v Karpatech a okolí začínáme vyrážet i na vyšší ledovce a zkoušíme si plnit i ty dětské sny, jako třeba stát se spajdrmenem (čti spidermanem), co leze po kolmé stěně.
Složili jsme se na knižního průvodce rakouskými ferratami (pro neznalé - cestami na skále jištěnými ocelovým lanem) a poněvadž už jsme nějaké lehčí trasy absolvovali, vybrali jsme si rovnou ty těžší s pořádně kolmými stěnami nad bezednými propastmi.
Vyrazilo se v sobotu brzo ráno a díky tomu jsme byli už v devět hodin v Rakousku. Dobře jsme pak využili ušetřený čas na bloudění po lese a hledání ferraty, která pak navíc obtížnost „těžká-velmi těžká“ splňovala pouze tím, že šla opravdu velmi těžce najít. Pár lan tam sice bylo, ale rozhodně jsme kvůli tomu nemuseli mít helmu a být okšírovaní jak sousedovic čokl Ajka. Stručně jsme tento den charakterizovali větou: To je skandál! (německy Das ist Skandal!)
Druhý den vypadal podobně. Jakmile jsme uviděli jištění na skále, opět jsme se okamžitě vystrojili, abysme mohli zdolat pár kamenů a stanout na vrcholu. Třeba to lezení bude až cestou dolů, doufali jsme v duchu.
Při sestupu jsme byli rádi, že prší a nikdo jiný tam není, protože takovou ostudu jsme našemu národu udělat nechtěli. Co by si o nás Rakušáci pomysleli? Blbí Češi, chodí po lese v postrojích a s helmou. Knižního průvodce jsme chtěli hned po návratu obřadně spálit, protože takhle lhát by si nedovolil ani žádný z našich předních politiků. O to víc nás překvapilo, když jsme skoro až dole nakonec opravdu narazili na jištěnou cestu. (To jsme ještě netušili, že nás radost z ní hned po pár metrech přejde.) Byla to kolmá stěna s kovovými tyčemi ve skále a dolů nějakých 60 metrů. Přesně jak jsme chtěli. Lezl jsem předposlední, abych mohl případně fotit lidi pod sebou. Už po chvilce jsem si všiml podle optimistických výkřiků typu „Ty vole, to je hnusný!“ nebo „Já už to chci mít za sebou!“, že kamarádi mají asi strach. I Ondřej pode mnou nějak divně funěl a drhnul se o skálu. Já samozřejmě vůbec strach neměl, ale abych netrhal partu, tak jsem využil svého přirozeného hereckého talentu (navíc již dovedeného k dokonalosti hraním v divadle Orfeus) a úspěšně ho začal také předstírat. Bohužel se mi to nějak vymklo kontrole (jak jsem se vžil tak dobře do té role), že se mi rozklepaly kolena a vždy, když jsem někde čekal a neúspěšně se snažil stres rozdýchat, jsem si musel koleno radši opřít o skálu, protože by mi za chvilku noha z kluzké tyče odtancovala. V místech, kde byly stoupačky daleko od sebe a mělo se šlapat na mokrou skálu, jsem radši předváděl cirkusácké rozštěpy, o kterých jsem do té doby nevěděl, že vůbec dokážu. Už tady jsem si několikrát řekl. Hochu, hovno spajdrmen. Koukej si radši příště místo amerických supermanů brát příklad z českých hrdinů. Jako bys nikdy nečetl Rychlé šípy a nepamatoval si ten příběh, jak Červenáček vylezl na skálu a pak nemohl dolů.
Dokonce jsem se i jednou pokusil vyndat foťák. To se mi povedlo, ale pak jsem zjistil, že nejsem schopen udělat fotku aniž bych se ještě jednou rukou pustil. A to byl kámen úrazu, protože pak by nastal úraz o kámen. Volba byla jasná. Zase jsem foťák zandal a pokračoval v sestupu.
Když skála konečně asi po 20 minutách lezení končila, byl jsem bez sebe štěstím, že to netrvá ty slibované 4 hodiny. Okamžitě jsme se začali s ostatními překřikovat se svými zážitky. Všichni jsme měli trička propocená adrenalinem a dojmy musely rychle ven. Ještě jsem si aspoň stihl vychutnat posledního lezce, který se zatím smát nemohl, protože dosud nestál na pevné zemi.
Sotva slezl, tak nám úplně bledý sdělil: „Ty vole, já bojoval o život, tohle asi není nic pro mě.“ Trpí totiž občas závratí. (A navíc si nemůže nechat nic ujít, což je možná ještě větší problém.)
Popisovali jsme si dojmy ze všech obtížných míst, obzvláště nepříjemného převisu. Nejvíc nás zajímalo, jak ho zvládnul přelézt jeden náš krátkonohý člen. Prý jednoduše, že ho nepřelezl, ale obtekl.
Všichni jsme se shodli na tom, že lézt na takhle mokrou skálu byla pěkná blbost. Navíc ještě dolů. Opačně by to bylo taky hned o něco snazší. Příště půjdeme na něco podobného jedině až získáme nějakou mutací ty superschopnosti, což nemusí dlouho trvat, protože jak nám píšou Rakušáci na cedulích – Temelín je nebezpečný!
11. 4. 2010
Jak svět přichází o Rychlé šípy
Když jsem kdysi poprvé uviděl souborné vydání všech příběhů Rychlých šípů, hned jsem po něm zatoužil. Jako malý jsem je zbožňoval. Měl jsem pár příběhů z časopisů po dědovi a po revoluci, když vyšly asi v pěti sešitech komplet, jsem je střežil jako oko v hlavě. Jenže jak jsem povyrostl, tak mě oko v hlavě přestalo zajímat a začly mě fascinovat jiná místa lidského těla, obzvláště ženského. Mého selhání využil mladší bratr, který nebyl takový pořádný jako já (místo igráčku úhledně srovnaných v krabičkách vedle sebe měl v šuplíku různé hnijící potraviny) a mé sešity zmizely v nenávratnu.
Říkal jsem si, že tuhle velkou soubornou knížku musí pak mé děti bezpodmínečně mít. Už jen kvůli tomu, abych si jí mohl číst já. Co se ale nestalo. Danu jsem s plánováním rodiny už asi otravoval moc, takže abychom si užili ještě pár let svobodného života bez dětí, pořídila mi knihu k narozeninám už teď.
Začetl jsem se do ní a s letitým odstupem jsem se zhrozil. Tohle přece už teď děti nemůže oslovit! Panebože, jak jim budu vysvětlovat, proč Mirek Dušín nezavolal Jarkovi Metelkovi ty policajty mobilem rovnou, místo toho, aby strašil Černé jezdce takovým riskantním plánem? A proč je pak Jindra Hojer nenaložil do auta a prostě neodjeli? (No to by možná šlo zdůvodnit tím, že byl ještě moc mladý a neměl papíry). Jak ale obhájit všechny ty hovadiny, které by nikdy neudělaly, kdyby se předtím podívali na internet?
Prostě jsem zjistil, že buď žijeme ve zkurvený době, nebo že jsem na Rychlé šípy už moc starý. Nebo obojí.
Není to až tak nedávno, kdy jsme se s nejlepším kamarádem do krve hádali, kdo z nás dvou je Ludva a kdo Pavel. (To byli dva nerozluční kamarádi z Foglarovy Chaty v jezerní kotlině.) Nikdo nechtěl být Ludva, protože ten selhal a začal kouřit. (A asi za dva týdny byl z toho na umření v nemocnici.) Tvrdil jsem mu, že Ludva musí být on, protože na obrázku v knížce má Ludva světlé vlasy, kdežto Pavel tmavé a tak to máme i my. Nezabralo to. Podoba prostě charakter nezachrání. Nikdo nechtěl být ten horší. (U Vinnetoua a Old Shaterhanda to bylo v pohodě. Oba byli bezchybní a on měl radši „Šarlího“ a já rudého bratra.)
Taky si dobře pamatuji, jak jsme hledali klubovnu. Už tenkrát to nebyla žádná prdel. Sice jsme jednu klubovnu měli, ale ta byla skautská a my potřebovali ještě nějakou pro náš klub Rychlých šípů. (Lepší název se nám nepodařilo vymyslet.) Byli jsme v klubu sice jen dva, ale to nevadilo, nechtěli jsme tam nikoho dalšího cizího.
Nosili jsme švihadlo omotané kolem pasu a ponožky srolované až pod kotníky, aby vynikly naše krásné chlapecké nohy, jaké měly všechny foglarovské postavy. Ač jsem měl slibně nakročeno, tak mě nakonec zlákalo to obávané „největší nebezpečí – dívky a jejich plané řeči“ (a planoucí těla). Dokonce jsem se i oženil. Hrůza děs. Třeba na to přijdu ve čtyřiceti, kde jsem sešel z cesty, a uteču od rodiny za nějakým tím chlapcem s krásnými stehny v ultrakrátkých šortkách.
To je ale vše ve hvězdách. Teď mě trápí jen to, jak budu jednou nutit Rychlé šípy svému synovi. Bože, co když to ale bude ještě ke všemu dcera?
8. 4. 2010
Jak obvykle trpělivě nakupuji
Nevím, jestli je mi stále vyčítáno, že jsem i teď ve svých třiceti letech předčasně dospělý, ale rozhodně tomu tak není. V některých věcech se pořád chovám jako malé dítě. Například, když se pro něco nadchnu, tak to musím mít hned. Sice už nebrečím, nemám hysterické záchvaty a netrhám Mateřídoušku na kousky, ale vedu obrovské vnitřní boje, zda si to opravdu mohu pořídit. Zvlášť u drahých věcí. Rozdíl je taky v tom, že už neotravuju maminku, ale manželku. Ne proto, že by držela rodinnou kasu a potřeboval jsem peníze, ale kvůli tomu, abych dostal morální posvěcení, že opravdu smím.
Za některé "nehmotné" věci, které pozvednou mého ducha, udělají ze mě lepšího člověka, milujícího manžela, vzorného pracovníka atd. mohu naštěstí utrácet bez výčitek. Takže třeba lístky na koncerty a hospodu neřeším, to je vítězství bez boje, ale když si mám koupit například zimní bundu nebo nové boty, tak na to potřebuji schválení. Jakmile ho ale dostanu, musím mít danou věc nejpozději ihned. Pokud jde nejnižší cena zjistit na internetu a termín dodání je dobrý, tak není co řešit, ale kdybych musel kvůli tomu obcházet obchody a porovnávat, tak to radši koupím hned v prvním na který narazím, i kdyby tam prodával třeba jednoruký cikán v růžových kozačkách. (Když tak o té mé nedočkavosti přemýšlím, tak mi přijde, že trpělivý jsem byl jedině, když mi nic jiného nezbylo. A to bylo právě často následkem netrpělivosti. Třeba vždy, když jsem se zamiloval, následovalo pozvání na rande téměř hned po úvodním představení. "Ahoj, jmenuju se Tomáš. Nechceš si se mnou někam vyrazit?" Ačkoliv jsem věděl, že je to blbost, tak jsem nedokázal čekat, aby mě někdo náhodou nepředběhl. No a pak vždy následovalo odmítnutí a tradiční nucená trpělivost, jestli si to třeba někdy za pár let nerozmyslí. A že jsem vydržel čekat dlouho, v tom jsem zas byl výjimečně dobrý.)
Asi bych se ale měl vrátit k tématu, o kterém jsem chtěl původně psát. Tím je nákup nového objektivu. Měl jsem ho v plánu už dlouho. Dokonce měl být příspěvek na něj i součástí dárku k mým narozeninám, jenže jsem se stále nemohl rozhoupat. Nezbytně nutně ho nepotřebuji, navíc teď skoro vůbec nefotím... Kdybych nedostal nabídku od jedné mé oblíbené skupiny, abych jim udělal nějaké propagační fotky, tak by to asi trvalo až do soudného dne. (Kterého se doufám nedožiju, protože podle jednoho kamaráda se obzor zaplní řadou pochodujících terminátorů typu T1000 a to musí být příšerné i kdyby na sebe vzali třeba Kristovu podobu.) Takhle ale věci nabraly rychlý spád. Nejnižší cenu jsem měl už dlouho zjištěnou, takže stačilo jen objednat a mohl jsem si to hned odpoledne vyzvednout. Na prodejně mi sice pán dal jiný objektiv než jsem chtěl, ale kupodivu jsem si toho drobného detailu na krabičce i přes svou euforii všiml, což bylo velké štěstí. Omlouval se tím, že jsem to blbě vybral já, protože to mají na webu špatně popsané. "Pane, tyhle brusle jste si skutečně objednal. V nabídce jsou sice popsané jako zimní, ale ve skutečnosti jsou kolečkové. Budem to tam asi muset konečně napsat správně. Lidi to z nějakého nepochopitelného důvodu pořád plete."
Když jsem mu vysvětlil, jaký že to vlastně chci, tak ho ve výloze naštěstí našel. A kupodivu stál i úplně stejně. Jak je to možné? Tak mi přijde, že v tom mají trochu bordel... Každopádně jsem byl rád, že pán zvládl můj chtíč nakonec ukojit. (Protože když můj chtíč není ukojen, tak... tak to sem asi nepatří. Nechám si to na jindy.)
Teď už jen dokoupit na nový objektiv filtr a když jsme v tom, tak pořídím i nějaké čisticí doplňky a ještě jeden filtr na můj druhý objektiv, který je už taky zašmataný jak výloha s prostitutkama v Amsterdamu. Prostě když nakupovat, tak pořádně a všechno naráz, ať už to má člověk za sebou. (Takhle jsem vlastně pořizoval i kolo. Původně jsem byl tenkrát jen asistovat s koupí Daně. Bylo to na podzim a já si chtěl své pořídit až na jaře. Když mi ale došlo, že bych teď nemohl jezdit s ní, tak jsem řekl: „Tak já si vezmu taky jedno.“ A bylo to. „Ale tak mi dejte toho salámu ještě o deset deka víc, ať nežeru.“
Nic z fotodoplňků, co jsem potřeboval, tady naštěstí neměli (protože bůhví, co by mi zas prodali), a tak jsem vyrazil do FotoŠkoda, ačkoliv jsou o něco dražší než jiné obchody, ale zase je tam jistota, že budou mít vše, co chci. (To jsem ještě netušil jakou škodu mé peněžence FotoŠkoda přinese.)
U věcí na čištění to šlo samo. Vyptával se na ně pán přede mnou, takže jsem si jen vzal to samé. U UV filtru na objektiv to bylo horší. Pan prodavač mě zaskočil otázkou, zda budu pak používat i polarizační filtr. Přestože jsem tušil, že se uvedu jako totální amatér, tak jsem mu upřímně odpověděl, že asi moc ne, protože ten výsledný efekt pak většinou doženu úpravami v počítači. Prodavač se zarazil a po chvilce to na mě zkusil indiánsky: "Uffff, to jste mě tedy dostal... no, když myslíte..." Asi čekal, že se zastydím, má bledá tvář zrudne a konečně si pokecáme jako dva rozumní indiánští fotografové. Já už však polarizační filtr dřív měl a zjistil jsem, že na mé účely ho opravdu moc nepotřebuji a díky svému povolání ovládám photoshop natolik dobře, abych jím výsledný efekt často dohnal. (Samozřejmě vím, že na některé snímky je nenahraditelný, ale takové jsem doposavad téměř nefotil.) Možná prodavač patřil k onomu druhu ryzích fotografů, co odmítají jakékoliv počítačové úpravy a vedou proti nim svaté války, pro kterého by pak toto mé doznání znamenalo něco jako kdybych mu řekl, že przním vlastní matku... (Což nedělám.) Nevím, jestli mi pak kvůli tomu dal nějakou přirážku, ale cenou filtru mě opravdu zaskočil. Chtěl jsem mu udělat radost, že bych si tedy vzal ten doporučovaný lepší, ale po zapípání čtečky se mi na kase zjevila cifra, při které mi v kapse zabolela peněženka. (Skoro jsem se chtěl podívat, jestli od ní nemám na prdeli krvavej flek.) Cože? 1900? Za jedno sklíčko? To je trochu nepoměr, vždyť 10 000 stál celý objektiv a to není zrovna laciný! „A kolik že stojí ten nejlevnější filtr?“ kapituloval jsem. „Hm, tak jestli nejlevnější stojí 1300, tak to už si teda koupím ten lepší.“ „Dobrá volba,“ snažil se mě potěšit prodavač, když uviděl mou posmutnělou tvář.
Druhý objektiv byl naštěstí menší, takže filtr byl asi o polovinu lacinější, ale stejně jsem u kasy radši zaplatil kartou, abych ty utracené peníze neviděl. Takhle jen milosrdně odplují nějaká číslíčka.
Potřeboval jsem další požehnání, nějak jsem se nedokázal z nakoupených věcí radovat. Rychle domů, chci slyšet tu větu přinášející klid duši. „Vždyť jsi to potřeboval, to je v pořádku, zas máš aspoň kvalitní vybavení...“
8. 1. 2010
Jak jsem byl okraden férovými zloději
Přiznám se, že lepší Nový rok jsem snad ještě neměl. Díkybohu, že ty pořekadla nefungují, protože takovou náladu bych opravdu dlouho mít nechtěl. (Možná by se mnou souhlasilo víc lidí. Třeba ti, co se ráno probudili s urvanými prsty od až moc zábavné pyrotechniky nebo ti s krutou kocovinou a smrtelným potem na čele.) Sice ve finále vše dobře dopadlo a byl jsem pak zas téměř nevýslovně šťasten, ale tohle střídání extrémních pocitů by nebylo možné dlouhodobě vydržet bez trvalé psychické újmy. Vezmu to ale od začátku.
Silvestrovská oslava v mém rodném maloměstě byla letos hodně poklidná. Většina lidí pozdě přišla a o to dřív odešla. Jen ti lepší vydrželi déle. (Já se přiznám – jsem ten lepší.) Když už i nám kolem 3. hodiny ranní začaly docházet síly a chystali jsme se do vyhřátých pelíšků, kde to nesmrdí rozlitým pivem, vrátil se jeden oživlý Mefisto, který si potřeboval vypít doma lahváč, aby mu došlo, že jít na Silvestra spát už v jednu hodinu je fakt blbost. Vytáhl nás tedy nakonec ještě do hospody na místní vidlotéku. Kupodivu jsme se tam i přes ten hnůj co hráli nějak rozjeli. Odložili jsme si tedy svršky na stůl u baru (spodky jsme si radši ještě nechali) a přemístili se na parket ukázat zbylým cca 10 vytrvalcům, jak to umí rozbalit ti nejlepší tanečníci. (I tady se do této skupiny samozřejmě počítám.) Mezitím kamarád přenesl naše věci blíž k nám do rohu. Nenapadlo mě, že v té hromadě už může má bunda chybět.
Když jsme to všem na parketu nandali (byli jsme tam ve finále sami), rozhodli jsme se, že je čas jít o dům dál. Tu jsem zaplakal. Bunda nikde. Navíc v kapsách kromě čepice a rukavic i mobil a svazek klíčů. Na to, abych věřil slečnám barmankám, že si to nejspíš jen někdo ožralej omylem vyměnil, jsem pořád moc velký pesimista, takže veškerá dobrá nálada zmizela stejně rychle jako ten zloděj. Sice jsem zrovna byl smutnej jak E.T., kterému odletěla raketa domů (a možná jsem i tak vypadal), ale řeči o tom, že to zítra určitě někdo vrátí byly i na mě dost velké sci-fi.
Tímto zážitkem a následným ranním chladem jsem velmi rychle vystřízlivěl. (Na svou obhajobu ale musím říct, že jsem nějak moc ztřískaný nebyl. Pilně jsem už pár dnů předtím trénoval, takže jsem byl ve formě a na své věci opatrný. Jen by mě nenapadlo, že nemůžu nic nechat ani minutu bez dozoru – navíc přímo u baru.)
Zkoušeli jsme na můj mobil volat, ale nikdo to nebral. Šli jsme tedy ještě do nonstopu – údajně dál pátrat. Pátrání skončilo dalšími pivy. Bylo jasné, že v současném rozpoložení se nebudu bavit i kdyby tam psi v podvazkách tancovali s kočkama kankán. (Navíc nic takového ohlášeno ani nebylo.)
Vyrazil jsem tedy probudit chudáka babičku. Napřed jsem zvonek jen jemně poškádlil, aby nedostala šok. Nic. Přitvrdil jsem a stále nic. Nakonec jsem bezohledně zvolil co největší chaos různých délek a intervalů. Bez úspěchu. Byla kosa, a tak nezbylo nic jiného, než se vrátit zpět do nonstopu. Zkusil jsem ještě babičce zavolat z kamarádova mobilu. Vypnuto. Napsal jsem tedy aspoň sms, aby se nestrachovala až se ráno vzbudí a já nikde. Jít k někomu domů nemělo smysl. Bylo 6 ráno a babička vstává brzo. Bylo jasné, že nejpozději do hodiny bude v pohotovostním režimu. Za chvíli mi doručenka na kamarádův mobil dala znamení a šlo se konečně spát.
Chvilku jsme to doma probírali a shodli se na tom, že kdyby se mi něco stalo, tak by to bylo horší. Naopak kdyby se stalo něco tomu hajzlovi, co mi to ukradl, tak by to bylo o dost lepší. (Při dalším pokusu dovolat se na mé číslo se už ozval hlas hodného pána z T-mobilu, že volaný účastník není dostupný.) Výčet škod i na mé pražské milionářské poměry celkem vysoký. (Milionářské myslím 2 000 000 hypotéku.) Outdoorová horská bunda skoro za 6000 Kč, 500 Kč v kreditu telefonu plus cena za pořízení nového (k tomu ještě ztráta veškerých kontaktů), nové klíče (z čehož i nějaké univerzální a čipové z práce) – to je minimálně dalších 1000 Kč... Ta matematika mě sice moc neuspávala, spíš naopak, ale stejně to nakonec vyšlo i přes naplno pracující nervy.
V 11 hod. jsem se vzbudil a šel to ještě pro jistotu nahlásit na policii, aby pak věděli, proč z někoho na ulici rvu bundu a nadávám mu do … (… nějaké hodně sprosté slovo). Pan policista si mě vyslechl a řekl mi, že si musím dávat na věci větší pozor. (Možná mi chtěl nahradit tátu, ale odpovědět mu „ano, tati“ jsem si netroufl.) Měl jsem prý aspoň přijít hned, což tedy byla pravda. Jenže zpitý střízlivému nevěří, a tak jsem to prostě neudělal. Šance, že se to najde, je samozřejmě malá. V jeho očích asi spíš nulová, protože se ani nenamáhal sepsat se mnou protokol. Napsal si jen na papír adresu, kontaktní telefon a hrubý popis bundy. Co bylo v kapsách a v kolik hodin se co stalo už nějak opominul. Prý se tam pak v hospodě zastaví až v 15 hod. otevřou. (Doufám, že ne jen na pivo.) Dobře to vystihl kamarád, který to přirovnal k scénce ze seriálu Simpsonovy, kde si líný šerif píše veškerá oznámení na svém imaginárním psacím stroji. Teď tam tenhle ještě může poslat pár imaginárních policistů na průzkum a případ bude uzavřen.
V hospodě v 15 hodin na otvíračku žádný provinilý ožrala s mou bundou nečekal a ani obsluha za rána (odpoledne) moudřejšího večera (rána) už nebyla tak optimistická jako předtím.
Ještě štěstí, že jsem pak potkal kamaráda, který pracuje na kriminálce. Když slyšel, jak to probíhalo ráno na stanici, tak se ještě se mnou radši vrátil zpět do hospody, aby znovu vyslechl barmanky. Místní policista tam už sice prý také byl, ale jestli to provedl jako předtím, tak prý bude lepší se zeptat ještě jednou.
Mezi mojí poslední návštěvou uběhla jen asi půlhodinka, ale situace už byla úplně jiná. Když jsme tam vešli, hned u dveří nám bylo řečeno, že přece říkali, že to bude až večer. Jak jsme za chvíli zjistili, tak bunda se prý už našla a volali to mé právoplatné manželce na telefon. Ta mi ale bohužel nemohla dát vědět, protože byla nějakých 150 km daleko a nevěděla s kým se momentálně potuluji. Kamarád se tedy ještě optal na jméno a adresu šťastného nálezce, abychom si ji vyzvedli rovnou. A bylo dobře, že tak udělal. Moje bunda totiž byla jen přes ulici.
Maminka dotyčného už s ní čekala na chodbě. Jak si ji prý chudák synáček spletl, že tam tu jeho hroznou dobu hledali, ale v tom bordelu, to nešlo najít… Hm, budiž. Já během těch nekonečných dvou minut nikoho nic hledat neviděl. Klíče jako jediné v kapse zůstaly. Už tak jsem byl šťastný, to nejcennější z věcí jsem měl. O mobilu nic nevěděla, ten prý mohl z kapsy vypadnout. (Z kapsy zapnuté na zip.) Nakonec tedy zavolala chlapci, jestli se za námi nemůže zastavit. Je prý někde poblíž. Mezitím nám vyprávěla smutnou historku, jak tam byla včera na maškarní veselici v kostýmu s křídly a rohy, ale všichni si z ní dělali jen legraci a neuhádli, že je přestrojená za anděla s ďáblem v těle. (Ono rohy nosí třeba i kráva a křídla zas slepice, tak je to těžké.) No každopádně se jevila hodně mladá duchem. Až moc.
Chlapec za chvíli dorazil a hned mi podává můj telefon. Od vidění ho znám, je mu něco kolem 20. Krásnou vančurovskou češtinou nám povídá: „Ty vole, to byla včera kalba, vole, sme byli, vole, úplně na sračky, já si nic, vole, nepamatuju.“ Zkouším telefon zapnout, ale, vole, nic, protože v něm, vole, chybí sim karta. „A co jste s tím telefonem dělali, že v něm chybí sim karta,“ opáčím. „No my sme ho, vole, zkoušeli rozebrat, vole, abysme zjistili, čí to je.“ „Ale my na to číslo volali i psali sms…,“ zkouším se dopátrat logiky v jeho argumentech. „Kde je teda ta simka?“ „Vole, znáš to, si vožralej, najdeš telefon, tak ho rozebereš, vole, simku zahodíš, telefon si necháš…“ …a v tomto duchu ještě chvíli naše debata pokračovala. Snažil jsem se mu vysvětlit, že ta karta s číslem a kontakty je pro mě cennější než celý starý telefon. Nakonec jsme z něj vypáčili, že telefon rozebírali u jeho kamaráda, který bydlí jen o 2 patra níž. Zašli jsme tedy tam. „Čau vole, to sme se včera vožrali, co, vole? Hele, vole, nevíš kde je ta simka z toho telefonu?“ Kamarád nevěděl, naštěstí jeho mladší sestra, která byla také u toho, ano. Karta prý ležela v obýváku na stole. Samozřejmě zablokovaná, jak se pokoušeli rozluštit pin kód, potom, co ten telefon vypnuli, abysme je neotravovali voláním. „Vidíš, vole, já mám bundu skoro stejnou, to se, vole, lehko splete, sem si jí omylem vyměnil, sme byli úplně na sračky, vole…Kdybych byl nějakej zmrd, tak ti to přece nevrátim,“ ospravedlňuje se chlapec. Sice s tou bundou má pravdu, podobná je, ale vždycky jsem si myslel, že výměna je pokaždé něco za něco. Jak je teda možné, že on má obě dvě? Příhoda s telefonem už mu v mých očích důvěry taky nedodala, ale nemá cenu to dál řešit.
Pěkně jsem mu poděkoval a odcházíme. Kulicha, rukavice a kalendáříky s mými PF, co jsem také měl v kapse, ať si nechají. Snad jim přinesou štěstí. Je na nich i adresa na tyto stránky, tak si třeba přečtou, jak jsem rád, že jsem narazil na takové férové zloděje, co nejsou zmrdi. (Jen by mě zajímalo, co způsobilo, že se ozvali sami. Ono asi naštěstí nebylo lehké splést se tak nenápadně, aby to vůbec nikdo neviděl, když tam zůstalo jen pár lidí.)
30. 11. 2009
Jak jsem se bavil na firemním večírku
Opět nastala ta požehnaná doba Vánoc a Jiří Ježíšek, náš nejvyšší ředitel firmy (tedy vlastně ne jedné ale asi 38), nadělil všem svým zaměstnancům trochu toho božího chlastu, žrádla, společnosti družných kravaťáků a koketních dam na vysokých podpatcích a žijících na ještě vyšších nohách. Asi se rovnou zeptáte, proč jsem tam šel, když už mě podle úvodního popisu tato společnost vyloženě nevyhovuje, v horších případech až sere. Odpověď je jednoduchá. Ono mě to prostě baví pozorovat. Jak to nevídám moc často, tak je to výborná studie. Taková exkurze na jinou planetu. Já jsem sice hlavně na ty hory, ale ty tu ve výstřizích také byly občas vidět, i když možná jen silikonové. Navíc si tu člověk může zažít takový menší sebemrskačský pocit totálního odcizení. Praktikuji to úspěšně už od mládí (tedy od dob než mi bylo třicet). Jako dnes si pamatuji, jak jsem stával v sokolovně na protivínské diskotéce opřen o sloup a zatímco moji kamarádi lovili při ploužácích slečny nebo vraceli cizí zálohované půllitry, já házel návnadu svých smutných očí. (Kupodivu se žádná nikdy nechytla.) Už tenkrát jsem si připadal jako mimoň, co se nedokáže bavit v normální společnosti.
Poněvadž se teď v moudrém stáří cítím většinou spokojeně, dopřeji si občas záměrně i tuto trpčí vzpomínku, abych úplně nezapomněl.
Na večírek jsem dorazil ve svém nejlepším oblečení. Vytahaném svetru a ošoupaných manšestrákách s dírou na kapse. Začal jsem takovou klasikou. Objednal jsem si dvojku červeného a sklenku vody. (Zvolil jsem víno ani ne tak kvůli tomu, abych vypadal jako větší snob a lépe tak zapadl, ale spíš proto, že jsem se den předtím trochu víc nacamral a na pivo neměl vůbec chuť. Ještě tu byla možnost míchaných nápojů, které tu pila většina lidí. Přecejen je to dost drahé, takže je lákavé dát si jich pár zdarma... Ale po loňské zkušenosti, kdy jsem si pěti pivy a osmi mochity na stejné akci přivodil ožralost téměř neslučitelnou se životem, jsem od této verze raději také opustil.)
Stoupnul jsem si pěkně do kouta, odkud byl pěkný výhled na plac a pozoroval program. Musím překvapeně uznat, že moderátoři Suchánek a Genzer nakonec nebyli to nejhorší, co mě čekalo. Tím nejstrašnějším byla nekonečně dlouhá travesti show. Koukat na Kylie Minogue co vypadá jak Barbie ze smeťáku přejetá buldozerem a o něco věrnější tlustou Tinu Turner s hrudí pokrytou šedivými chlupy, jak se za potlesku okolí zmítají na parketu, bylo opravdu peklo. Ale aspoň jsem zjistil, že ani po svatbě se má sexuální orientace nijak nezměnila a pořád se radši chodím koukat se svou krásnou manželkou na opice do Zoo a ne na podobná vystoupení. Mám štěstí, zpocené hvězdy vždy odcházejí do zázemí okolo baru kde stojím, takže si je mohu pořádně prohlédnout zblízka. No doufám, že tam vzadu mají aspoň kýbl s vodou jako prostitutky na silnici u hranic.
Pomalu začíná přicházet kýžená zoufalost. V tomto stavu mě nachází kolegyně až z Bratislavy. Povídá, že jsme se už viděli. „To je možný, já si tě ale nepamatuju. Viděl jsem už v týhle firmě tolik lidí...“ opětuji citlivě konverzaci a dál nic neříkám. (Navíc mám doopravdy špatnou paměť na obličeje.) Evidentně jsem zabodoval a slečna se jde radši bavit s kolegou.
Po chvíli přichází kolegyně z Brna, která je dokonce fanynka mých zápisů. Prý bych se tím měl živit, že by to kupovala. Reaguji otázkou: „A kolik bereš, aby by mi to vůbec stačilo na přežití?“ Po pár větách opět končíme. Nechci být nezdvořilý, ale prostě se nedokážu bavit s lidmi, které moc neznám. Navíc když mě ještě chytnou v takovém rozpoložení. Asi je to trochu šok. Ale třeba to aspoň vypadá jako umělecká arogance, to bych z toho vyšel ještě dobře.
S přibývajícími dvojkami červeného se mi zaostřují čočky v dalekohledu mé odstřelovačské pušky, kterou pozoruji ostatní. Začínám být čím dál víc rozmrzelý. Radost mi dělá jen náčelník konkurenčního grafického studia Tichý Mrwin. I když často stojíme přímo u sebe, tak se nám ještě nepodařilo se uvidět a pozdravit. A že to dá hodně práce.
I když už mám celkem solidní depku jako zastara (teda zamlada), že už by asi bylo lepší vypadnout, tak si koncovku časuji tak, abych nemusel dlouho čekat na nádraží na vlak. Přece jen tam není tolik objektů na pozorování a hlavně pití zdarma.
Kolegyně z Bratislavy se rozhodla dát mi ještě jednu šanci. Ptá se, proč piju vodu. (Víno mi došlo.) Povídám, že už mi jede poslední vlak domů. Mají prý ještě volné pokoje na hotelu, tak můžu přespat tam, nabízí mi. Předpokládám, že myslela jen to přespání. Každopádně obě nabídky důstojně odmítám a jako nejarogantnější podivín večírku odcházím.
Nahoře jsem se ještě zastavil rozloučit u stolu kolegů. Napůl z legrace, napůl z totálního znechucení vším i sebou samým jsem to pojal trochu vulgárněji. „Čau ču.áci, jdu domů.“ oznámil jsem. Až potom mi došlo, že tam s nimi sedí ještě pár výše postavených kolegů z vydavatelství, kteří se na mě podivně podívali.
(Všechny postavy včetně mě jsou smyšlené. Kdybych i tak někoho urazil, tak se poníženě omlouvám.)
18. 11. 2009
Jak se odnaučit chodit do hospody - stručný návod
Jelikož předpokládám, že na tyto stránky chodí jen kamarádi, poskytuji tuto vzácnou radu výjimečně zcela zdarma. (Pokud by mi někdo potom chtěl z uspořených peněz poslat na účet drobné poděkování, tak nebudu proti.) Veškerá práva jsou vyhrazena a šíření tohoto návodu se trestá podle mého zákona. (Většinou smrt bongo-bongo, v lehčích případech kopanec mezi nohy.)
Silná závislost na hospodě je velmi častý problém vás všech, není třeba si nic nalhávat nebo zapírat. Vím o vás vše, protože vás tam neustále sleduji maskován půlitrem. Poradím vám, jak jsem s tímto nešvarem zatočil já.
Jako při každém odvykání budete potřebovat náhradní drogu, to je samozřejmé. Projděte si v hlavě, co vás do hospody nejvíc táhne a pak si to prostě a jednoduše pořiďte domů. Nakoupit si plnou ledničku piva a jiných hospodských pochutin umí každý blbec. Vy na to ale musíte jít fikaně. Já na své svědomí vyzrál tak, že jsem uspořádal velkou domácí oslavu. (Nejvhodnější bývá třicátých narozenin.) Základ je počítat se značně nadhodnoceným množstvím lahváčů na osobu (lah./os.) a maximálním možným počtem pozvaných lidí. Nejlépe se všemi, které znáte. Je pak velmi pravděpodobné, že jich hodně nepřijde a i kdyby náhodou dorazili, tak stále bude počet piv tak nadhodnocený, že vám jich pak musí doma po skončení oslavy dost zbýt. To samé udělejte s dalšími hospodskými lahůdkami - utopenci nebo nakládaným hermelínem. Pokud náhodou dorazí na oslavu stále mnoho konzumentů, je dobré mít připravenou ještě pojistku. Pozvěte i někoho, kdo bude ostatní tak srát, až je vypudí. (To je nejjednodušší varianta. Lze to samozřejmě udělat i jinak - ukončit oslavu objednaným příjezdem policie, bušením sousedů, předstíraným odvezením do nemocnice, nebo jim prostě řeknete, že vás nasrali, tak ať táhnou do prdele.)
Jednoduchý fígl, co? Říkáte si, že byste to dokázali taky? Ono se to lehko říká... Na to ale přijdou jen ty nejlepší mozky planety. Nebo si opravdu myslíte, že pokud budete mít doma téměř nekonečnou zásobu lahváčů a nakládaných hermelínů, že vás potřeba čichat něčí smradlavý kouř z cigaret do hospody stejně přitáhne? Z vlastní zkušenosti mohu říci, že nikoliv. Jsem čistý, hospoda mě už nezajímá. Odteď jen teplo domova a chlad ledničky.
16. 9. 2009
Jak jsem málem odhalil hřbitovní spiknutí
Kráčím si ráno do práce svou obvyklou cestou přes Olšanské hřbitovy. Těsně u východu mě jakýsi člověk žádá o radu. Radím chytře a radím rád, takže ochotně spěchám na pomoc. Jedná se o chlápka ve věku kolem 35. Na zombie ani na bezdomovce nevypadá, jediné trochu divné je, že v ruce drží nohu od židle. To by ještě nebylo tak hrozné, horší je, že to je spíš takový tomahavk - na konci je totiž ještě kus pěkně špičatého vyštíplého dřeva. Vede mě k zasklenému plánku hřbitova a ptá se: "Prosim vás, nevíte, co znamená tady ta čtyrka?" a mlátí při tom tomahavkem dost silně do skla. "No to je asi nějaké označení části hřbitova," povídám. Nesouhlasně vrtí hlavou. "A co je tohleto? Tady, nějaká kaple sv. Rocha a tohleto je co?" pokračuje v otázkách. "To je východ ze hřbitovů," odpovídám opatrně, začíná být totiž trochu rozčilený. "A tohle, proč je tady ta třináctka?" nasraně mlátí špičkou do trojúhelníkem vyznačené části hřbitova až sklo drnčí. "A tady taky, jedenáct, šestnáct... Samý lepší čísla, to si všimněte!" Už je mi jasné, že na tyto otázky mu odpověď dát nedokážu. "Všechny lepší čísla jsou v trojúhelníkách, ne ve čtvercích. Proč asi? Co je to za lidi?" Koukám na plánek a má pravdu. Všechna lepší čísla jako 11, 13, 16, 4, 9 atd. jsou v trojúhelníkově seskládaných částech, kdežto podřadná čísla jako 3, 21, 7, 14 a tak jsou poskládány ve čtvercích.
Dřív než jsem se nad tím stačil pořádně zamyslet a odhalit to hřbitovní spiknutí, odbočil od tématu. "Máte mobil? Potřeboval bych si nutně zavolat, hrozně byste mi tim pomoh," povídá. "Zavolejte na tohle číslo a zeptejte se, jestli tam je pan XX." (Pán se nejmenuje XX, jen už nevím jak.) Ukazuje mi papírek s číslem u kterého je napsáno KAMENICTVÍ a jméno. Ovšem ne XX ale úplně jiné. Celkem mě zajímá, jak se bude situace vyvíjet, a tak zkouším na uvedené číslo volat. "Kamenictví, prosim," ozval se mužský hlas. Ptám se ho, jestli je tam pan XX. Prý ne. Představil se nečekaně jménem uvedeným na papírku. "Dejte mi ho, dejte mi ho," rozrušeně doráží indián vedle. Dávám mu tedy telefon k uchu. (Ačkoliv je ráno, tak už jsem dost probraný na to, abych si uvědomil, že by nebylo úplně moudré dávat mu svůj telefon do ruky. Sice jsem v kondici z dobíhání vlaku, ale na hřbitovní honěnou se ještě necítím.) "Takže tam neni XX, jo? Ale znáte ho, že jo?" vyhrožuje. Reakci bohužel neslyším. "To neni důležitý kdo je u telefonu. Takže ho znáte. No tak to se těšte, to se těšte!" zakončuje hovor. Pokládám telefon a už dopředu vymýšlím, co budu říkat, jestli mi pán z kamenictví zavolá nazpět.
Mezitím už nás od brány pozoruje pár lidí. Já svůj účel splnil, a tak jsem přestal být pro kolegu zajímavý. Vrhnul se s novou silou na vyptávání se okukujících. (Což jsem byl celkem rád. Už jsem se viděl s nohou od židle v zádech.)
Sice jsem hřbitovní spiknutí nakonec neodhalil, ale aspoň mám dnes splněné jedno políčko modrého života za dobrý skutek. Pan Foglar by ze mě měl radost. (Určitě větší než ten člověk z kamenictví.)
1. 9. 2009
Jak jsem se oženil a stal se tak gayem
Toho osudového rána 25. 8. jsem se vzbudil s menší kocovinou. (Takhle nějak by to asi napsal Bukowski, jen by přidal, že mu stál.) V zrcadle jsem zjistil, že se mi udělal na rtu pěkný opar a fotograf Panky si stěžoval na nepříjemné řezání v oku. Může být první manželský polibek nakažlivý? Je dobrý jednooký svatební fotograf? Nezrušíme to nakonec? Tak takovéhle otázky jsem vůbec neměl a i přes Ondřejovo neustálé vyptávání, jestli už jsem nervózní, jsem zůstával zcela klidný. Ondřej jako svědek bral svoji úlohu asi mnohem zodpovědněji než já jako ženich. Rychlá návštěva lékárny, pasta na opar a kapky do očí. Vše vyřešeno.
Na nádraží jsme vyzvedli z vlaku Dany rodiče a sourozence a pěkný výlet začal. Lidi po nás divně koukali, furt se asi snažili rozluštit, jestli to je opravdu svatba, nebo z jakého důvodu má ta holka slavnostní dlouhé šaty a kytku. Do rámce představ jim asi nezapadali ostatní, kteří nebyli oblečení nijak zvlášť svatebně, a také to, že jdeme pěšky. Po cestě jsme ještě uhasili žízeň (po alkoholu) panáky a pivem v Tornádu u řeky a pak už vyrazili vzhůru do lesa. Při překonávání skalky na cestě získala naše mladší polovina trochu náskok a nějak jsme si nevšimli, že Dany bratr s rodiči, zabočil do lesa jinde než měl. Šli jsme tedy každý jinudy, ala nakonec jsme se nahoře přecejen sešli, a to dokonce i včas.
Já šel vyzvednout paní oddávající. Při zpáteční cestě s nimi jsem trochu zapochyboval o správnosti cesty, a tak jsme se pro jistotu kus vraceli, abych jim pak mohl oznámit, že jsme šli dobře. Zvlášť třetí paní na vysokých podpatcích a se státním znakem v ruce z toho měla náramnou radost. (Taky se mi pak za to pomstila těmi dlouhými romantickými kecy.)
Nakonec jsem je tedy dovedl správně na naší mýtinku nad řekou, pověsili jsme znak na strom a vše začlo. Paní nás pěkně dlouho trápila klišoidními metaforami lásky (nějakým mořem s lodičkami a podobnými bláboly) až se z toho sama hrozně dojala. (Přitom pro mě je moře a lodě spíš metafora sexu, ale asi jsme sloužili každý u jiného kapitána.) Pak tedy ještě řekla něco ve smyslu, že manželství může stát i pěkně za hovno, ale že se to pak musí už nějak doklepat. Já se během toho všeho jen snažil opětovat jí upřímný pohled do očí a maximálně potlačit mou otrávenost a místy smích. Přitom jsem je už předtím po cestě důrazně upozorňoval, že můžou ubrat romantiku, že si na to moc nepotrpíme, že jsme spíš realisti. (No já možná trochu romantik jsem, ale mírně cynický.)
Nakonec tedy vše dospělo k ohromujícímu finále. Ztěžkli jsme každý o pár gramů (pro nechápavé - myslím tím výměnu prstýnků - romantika - něco jako moře s lodičkama) a předal jsem opar dál (kromě orálního sexu se přenáší i polibkem). Na sms od babičky s otázkou "Jak to dopadlo?" jsem odepsal: "Dobre,vzali jsme se." A tak to taky bylo.
Cestu dolů jsme absolvovali už všichni pohromadě. Opět následovala pauzička v Tornádu na pivečko a panáčka. Ačkoliv tam bylo moc pěkně, museli jsme jít, čekal nás už stůl ve Starém domě. Když tam Dana nesla svatební koláčky, tak jsem jí pro jistotu instruoval, ať jim důrazně řekne, že nechceme žádné rozbíjení talířů a podobně. Toho jsem se bál jak papež dámského přirození. Slíbili, že nic takového nebude. To sice dodrželi, ale se stolem to trochu přehnali. Byl totálně přezdobený, blejskavý... no vypadalo to jak někde na svatbě. Hrůza.
Pak už probíhalo vše dle očekávání. (Teda skoro vše.) O tom už se ale nemá cenu rozepisovat. Ve 23 hod. jsem zdárně uhradil číšníkovi škodu, pěkně jsem si na to počítání peněz namastil prsty (při předložení účtu jsem omylem sáhl do másla, co bylo na stole)... Myslím, že to celkově byla docela ostuda, odcházel jsem tedy spokojen. (Takoví jsme my - rebelové a bořiči pravidel.)
Druhý den mi mailem na oznámení události začly chodit předpokládané gratulace. Většina z nich začínala stejně - Ty zvíře!!! Ty dobytku!!! Ty hovado!!! Opět jsme byl spokojen. Co mi překvapilo, byla reakce v práci. "Tak tě uhnala?" Vypadám snad tak nesobecky, že bych se nechal uhnat? Vždyť mě už pár let znají. Vědí, že mám svoji tvrdou hlavu a skoro nikdy nedělám nic co nechci. No a co mě překvapilo ještě víc, tak to byla otázka: "Ty nosíš prsten? To nosí jen teplouši."
Tak jsem se stal gayem.
10. 7. 2009
Jak jsem byl ředitelem firmy aneb Co všechno se může v pár dnech posrat
Šéf odjel na dovolenou a já byl na čtrnáct dnů pověřen vládnutím firmě. Určitě bylo očekáváno, že se za tu dobu zisky minimálně ztrojnásobí a staneme se přední světovou grafickou veličinou. Ono by se tak určitě stalo, kdyby se nepřihodilo pár nemilých věcí.
Dostal jsem podrobné instrukce co všechno je třeba zařídit, ohlídat, koho v případě krize propustit a tak dále. Bohužel v těchto instrukcích chybělo, co mám dělat, když do budovy, kde máme mašinu na velkoplošný tisk, uhodí hned v pondělí večer blesk a vypálí v ní základní desku, co stojí 83 000 Kč.
Vezmu to teď přehledně den po dni.
Úterý
Šéf telefon pro případ nejhorší krize nezvedal a já byl bezradný. Rozhodovat o koupi tak drahé věci jsem si netroufal, nerad bych ji totiž pak platil ze svého, přecejen můj podnik to ještě není (ale jistě brzy bude). Do toho spousta zakázek, termíny hořely... Nejvíc asi polep 64 metrů čtverečních, které jsme měli zrealizovat pro naši konkurenční firmu Mrwin (pravé jméno jsem záměrně zakódoval), která toto zase zajišťovala pro svého zákazníka. Problém byl, že z 16 pruhů o velikosti cca 1,5x2,5 m nám ještě 4 chyběly vytisknout. Na můj nesmělý dotaz, zda by se ten zbytek nemohl nalepit později, jsem bohužel nedostal stejně nesmělou odpověď (v duchu rčení o hrubých a jemných pytlích). Musí to být všechno bezpodmínečně druhý den a mám to udělat jak chci. Přiznám se, že jsem byl trochu zaskočen. Můj drahý šéf stále nevolá, aby mi dal radu...
Ale žádný protivíňák nehází flintu do žita (pokud to není ožralý myslivec), a tak jsem zjistil, že v případě našeho výpadku zadáváme tisk do jiné firmy. Nechal jsem tedy zbytek plochy vyjet tam, aby druhý den ráno mohli kluci začít lepit.
Středa
Polep prý probíhá zdárně. Zadal jsem do tiskárny i další plakáty, které byly opět přes Mrwin pro stejného zákazníka. Vše se jeví dobře. Dokonce i šéf se ozval. Stroj prý zatím neopravovat, počkat až se vrátí on. Takže vše vyřízeno. Snadné je žít.
Čtvrtek
Plakáty ve dvou rozměrech jsem odevzdal. Za chvíli mi ale přišla z Mrwinu stížnost, že všechny plakáty v jedné velikosti jsou po krajích mírné pomačkané. Nebylo to sice nic hrozného, co by se neztratilo, ale v rámci dobrých vztahů jsem je u tiskárny rovněž reklamoval. Po troše hádek nakonec svolili, že to udělají znovu. (To jsem samozřejmě nechal vyřídit kolegy. Já jsem na takovéhle věci příliš jemný a nerad si špiním jazyk.)
Bohužel tím to nekončilo. Odpoledne opět telefon z Mrwinu, že prý na té ploše, co včera kluci lepili, vypadlo písmeno "ž" ve slově "již". Slogan "Ji brzy otvíráme!" se prý klienotvi nelíbil. Přitom dává smysl, byť možná trochu uchylný. (Napadá mě mnoho významů.) Co se stalo, stalo se. Každý občas něco přehlédne. Nápis je na jedné ze stěn, která se skládá ze dvou vytištěných pruhů. Nechal jsem tedy jeden pruh vyjet znovu a v pátek se to přelepí.
Pátek
Lepiči dorazili na místo a zjistili, že nový pruh, má výrazně jiné barvy a nejde použít, protože by byl rozdíl hodně vidět. Napsal jsem to samotnému náčelníkovi Tichému Mrwinovi. Za chvíli jsem ho už měl na drátě a slyšel jeho válečný řev. O sobotním opravném termínu nechtěl ani slyšet. Prý to musí být bezpodmínečně dnes, jinak že nás všechny vlastnoručně vykleští a naše genitálie dá sníst svému lidu k večeři.
Bohužel jsem netušil, kde seženu tiskárnu, která by to udělala dříve než do soboty. Nakonec se jedna našla a kluci nasraně svolili, že to ještě dnes v noci nalepí. Tvrdá ruka je základ, dělnej lid si nemá co vyskakovat. (Pro jistotu jsem už nechal vytisknout obě sousedící poloviny, aby k sobě určitě barevně pasovaly.)
Aspoň že ty druhé reklamované plakáty už nebyly pomačkané a v klidu si je v Mrwinu převzali. Teď si jen vylít po náročném týdnu pořádně hlavu a užít si 4 dny volna.
Sobota-Pondělí
Jedna velká cykloturistická kalba, kdyby to někoho zajímalo.
Úterý
Jedu domů dobře naložen v pivním nálevu a v tom mi zvoní telefon. Volají z práce, že ty reklamované plakáty, co jsem v pátek odevzdal, byly ve špatném rozměru. A zjistil to až cílový zákazník! Koho by napadlo, že v tiskárně, kde navíc ještě měly rozměrově správné plakáty vráceny, se ani nezeptají a rovnou tisknou. Když něco nevím, tak se, kurva, zeptám. Kór když jsem obeznámen s tím, že jsou dvě různé velikosti.
Tichý Mrwin prý vzteky už ani nemluví, brousí si svůj nůž a kreativně graficky zpracovává jídelní lístek, kde je hlavní chod guláš z varlat.
Středa
Ráno se poslušně plazím jak spráskaný pes s novými plakáty, které jsem sám raději dvakrát zkontroloval. Tichý Mrwin, vypadá klidněji, ale přesto mu nevěřím. Při odchodu si raději stále hlídám své dva spodní záložní mozečky.
Za chvíli dorazil na šéfův mail z Mrwinu podrobný popis, co všechno jeho neschopní zaměstnanci zkurvili. (Asi netušili, že i mail teď vybírám stále já.) Prý tak přišli o důležitého zákazníka, který navíc nehodlá platit.
Je jasné, že Mrwin už nám žádnou další zakázku nezadá a zbytek týdne na vedoucí pozici tudíž bude bez problémů. Očekávám, že budu nakonec i pochválen, jak šikovně jsme konkurenci připravili o klienta a že se šéf konečně už nebude muset před Mrwinama přetvářet a hrát si kvůli kšeftům na kámoše.
29. 6. 2009
Jak jsem zas jednou viděl hvězdy
Všichni ví, že jsem velký romantik a rád se chodím dívat na hvězdy. Sice spousta lidí nechápe, že za to platím, když oni to mají zadarmo, ale jsem prostě takový. Zrovna před pár dny jsem byl zas na jednom souhvězdí které jsem ještě neviděl, ale celkem rád ho poslouchám. Věděl jsem, že jeho obdivovatelé nejsou úplně běžný typ člověka zemského, takže jsem byl připraven. Uniformovaných klonů, kteří vypadali jako kdyby vypadli všichni pánubohu z jedné mašiny (ještě byli čerstvě nagelovaní), tam bylo dost, ale čekal jsem jich mnohem víc. Sám často chodím v černém, ale zrovna dneska mi to nevyšlo, takže jsem byl asi brán za méněcennou rasu - bílou ovci.
Přerostlé děti z domova mládeže (aspoň tak jsem si vysvětloval zkratku DM, co měli všichni na triku) se už šikovali pod pozorovatelnou, přišel jsem právě včas, abych taky ještě něco viděl. Ačkoliv asistenti teprve sundavali igelit z reflektorů a do začátku pozorování zbývaly ještě dvě hodiny, tak mládežníci dělali jak zjednaní. Nakonec se ten dlouhý čas nějak překulil a hvězdy se rozzářily. (Trochu jim ubíralo na atmosféře to, že ještě nebyla vůbec tma.)
Přiznám se, že ačkoliv jsem už zkušený astrolog, tak dnes jsem se necítil úplně dobře. Měl jsem strach, že nějaký z duplikátů originálního výtvoru nad námi, využije současné romantiky a připraví mě o počestnost. To víte, jsem ze staré školy a panictví přes prdel bych si chtěl ještě chvíli udržet.
No předpokládám, že jste už pochopili, že mluvím o koncertě, a tak zanechám hvězdných přirovnání. Musím ale konstatovat, že mě tato show z celého vesmírného turné nějak nechytla. Hlavní příčinou asi bylo to okolní světlo a ani zvuk nebyl nejlepší. Frontman Gave Dahan vypadal oproti svým dvěma kolegům opravdu dobře, ale nechápu proč si to u mě musel kazit těmi tanečky a la 80. léta a vrtěním zadku, ze kterého se mé okolí mohlo posrat. (Což já ostatně taky.) Občas jsem musel snášet ostré pohledy za to, že netleskám a nehajluji s ostatními tak jak se sluší a patří a vůdce nahoře vyžaduje. (Nedělám to ale nikdy.) Ke skandování "děteuž dom", nebo co to křičeli, jsem se taky nepřipojil...
Koncert zdárně uběhl, přes hubu jsem nedostal, tak co bych si měl víc přát. Peněz určitě nelituji, ale jednou stačilo.
Předem upozorňuji případné fanoušky Depeche Mode, že podobnost s nedávným koncertem jejich oblíbenců je čistě náhodná. Psal jsem o úplně jiné akci. A kdyby to i přesto někoho urazilo, tak se na mě nezlobte. Když už nevládnu velkým pérem jako všichni velcí spisovatelé, snažím se psát aspoň pérem lehkým.
8. 6. 2009
Jak jsem spravil svou první pračku, rychlovarnou konvici a vlastně všechno
Pračce se asi udělalo z mých trenýrek a ponožek blbě. Chápu, že je to na blití, ale mohla to předtím aspoň doprat. Dany rozumná domluva nezabrala, zběsilé mačkání čudlíků také ne. Žádná reakce, prostě mrtvo. Znalecky jsem na pračku poklepal, očichal, zda se něco nespálilo, a určil příčinu - určitě to bude programátor. (O existenci něčeho takového jsem se dozvěděl od kamaráda, který se pračkami dlouhý čas zabýval.) Nezbývá nic jiného, než zavolat opraváře. Za čtyři hadry do toho dá čtyři rány a bude to hotovo, co se dá dělat. To je úděl nás neschopných ale bohatých.
Druhý den odmítla sloužit rychlovarná konvice v kuchyni. Když se něco sere, tak všechno. To není nic neobvyklého, obyčejná vzpoura strojů (točí se o tom i filmy). Nefunkční zásuvku jsme s Danou předem zavrhli, je v ní přece zapojené i světlo a to svítí. Prostě další reklamace. Musel jsem tedy vodu na čaj uvařit postaru v hrnci. Už jsem asi zapomněl, jak se to dělá, takže jsem dal vody moc a ta se mi pak samozřejmě vyvařila na sporáku. To je úděl nás neschopných ale bohatých (duchem).
Další den mi po příchodu z práce rozladěná Dana oznámila, že dohodnutý opravář nakonec nepřišel, protože mu do toho něco vlezlo. (To už ostatně patří k jejich povolání. Co by to bylo za řemeslníka, kdyby chodil včas. Co by si o něm kolegové pomysleli?) Rozhodl jsem se, že zkusím opravit aspoň Dany náladu a uvařím jí nejlepší jídlo co umím - rozpečený hermelín. Ale co to? Troubička taky nepeče. Začínám mít vážné podezření, že by to opravdu mohla být zásuvka. Ale, kurva, jak to, že v ní je i ta zástrčka od světla, které pořád svítí? Aha, to bude asi tím, že není od světla, ale od digestoře. A ta nefunguje! Jdu už na jistotu. Žádný jistič spadlý není. Hlavou mi začínají lítat katastrofické scénáře. Jestli vyhořely hliníkové dráty ve zdi nebo něco podobného, tak to už by bylo lepší, kdyby byla v prdeli pračka s konvicí a klidně i troubička s digestoří. Nahodím tedy páčky znovu a testovací lampička ukazuje, že už je všechno v pořádku! Dokázal jsem to! Už žádný drahý opravář, co vám zničil pračku!!! Já věděl, že mi ta průmyslovka jednou na něco bude. Jsem teď Dany pašák. Rozum opět slavně zvítězil nad rukama. To už je úděl nás neschopných ale bohatých duchem.
(A opraváři samozřejmě zavoláme, že už to zas najednou začlo samo od sebe fungovat.)
|
|
